Bylo 1. září. Prvňáčci netrpělivě přešlapovali před školou, v ruce drželi kornouty plné sladkostí a těšili se do školy. Těšila jsem se i já. Dvacetdevět nových žáčků vstoupilo do mé třídy. Všechno bylo pro ně nové, cizí. Uplynulo pár týdnů a z těch malých, plachých dětí s velkými taškami na zádech jsou dnes  suverénní a hrdí prvňáčkové. Vzájemně se dobře znají a ve třídě jim není nic cizí. Znají každý koutek, místečko k odpočinku, ví jak požádat o pomoc. Je toho ještě mnohem více – naučili se číst a psát. Králem Knihomolem byli pasováni na čtenáře, husím brkem podepsali svůj slib a po slavnostní ceremonii dostali Slabikář. Naučili se spočítat si všechny svoje jedničky, a to jich není málo. Každá další jim dělá stejnou, velkou radost jako ta první.

Přeji všem prvňáčkům, ať se jim daří i ve druhém pololetí a po další léta.  A  jednou,  až opustí školní lavice, ať nezapomenou  na chvíle radosti,  které v nich vyvolaly jedničky  a první  vysvědčení.